Rozhovor se skupinou Vancouver

Sedím se třemi libereckými studenty, kteří mně před kamerou kladli otázky pro svůj projekt „Neviditelné oběti komunismu“. Teď se role obrátily a otázky kladu pro změnu zase já.

Co vás přivedlo k tomu, že se zajímáte o historii útlaku pod komunistickým režimem? Kdo začne?

Tak třeba já. Jmenuji se Tereza Liepoldová a chodím do druhého ročníku na gymnasium F. X. Šaldy a pro tento projekt jsem se rozhodla, protože mne velmi zajímal, navíc vím, že období, na které se zaměřujeme není moc prozkoumané a mnoho mladých lidí o tom téměř nic neví. Takže já to dělám proto, abych jim mohla nějakým způsobem ukázat tehdejší události, snažit se je poučit o historii a ukázat jim, co se vlastně v minulosti dělo.

Přišla řada na mne, já jsem Alena Čechová, právě jsem dostudovala sextu. Do projektu jsem se dostala už před dvěma lety a byla to vlastně nejdřív náhoda, dověděla jsem se o něm na seminářích s panem profesorem Gollem. Ty semináře byly vlastně nejprve o středověku, ale postupně jsme se dovídali o ostatních profesorových aktivitách a mezi nimi byl právě projekt o komunismu. To, že jsem se zajímala o dějepis ve všech možných epochách dějin mne přivedlo právě na toto období, která je nesmírně zajímavá a myslím, že cíl projektu, aby se nové informace nebo často zatajované informace dostaly k mladým lidem, je dost ušlechtilý. A to je pro mne asi nejdůležitější - komunikace s lidmi a osvětlení pravdy, i když ta má někdy různé podoby.

No a já to uzavřu, jmenuji se Jakub Hodboď, na gymnasiu jsem dostudoval v loňském roce, nyní jsem na Fakultě sociálních věd University Karlovy a na projektu se podílím od samého jeho začátku. Tehdy jsme si s panem profesorem Gollem sedli a řekli si, že by bylo dobré se podívat na osudy lidí, kteří v České republice nejsou a ani nemohou být známí z toho důvodu, že mnohdy žijí tisíce kilometrů od České republiky. Byl to jeden z hlavních důvodů, protože když jsme se dostávali k základní literatuře a k základním faktům o té době a o těch lidech, tak jsme zjišťovali, že vlastně s každým člověkem odešel úžasný příběh a odešlo něco, co České republice chybí ještě dnes.

Já jsem měl možnost se s vaším profesorem setkat v Halifaxu. Udělal na mne veliký dojem a poznal jsem, že je velice dobrý učitel. Samozřejmě, učitel musí mít látku zvládnutou, ale on vás nějakým způsobem dokázal motivovat. Myslím, že to je strašně důležité. A teď mně řekněte - proč historie? Já jsem ve vašem věku měl vždycky takovou představu – protože jsem zcela jinak zaměřen – že historie je předmět, který je třeba studovat, aby člověk mohl odmaturovat. Co vás vede k historii? Chcete ji učit, zkoumat anebo je to jen takový koníček?

Jakub: Já studuji politologii a mezinárodní vztahy, kde je historie důležitou součástí tohoto oboru a tady v tomto případě konkrétně mne k tomu vede trošku jiná záležitost a sice fakt, že historie by neměla být zapomenuta V případě naší komunistické minulosti se, jak se zdá v poslední době, rychle zapomíná a velmi často máme pocit, že speciálně nám Čechům to ani nevadí, když zapomínáme. Myslím, že vzhledem k tomu, co se dělo posledních padesát let v Československu a v České republice a vzhledem k těm příběhům, které jsme vyslechli, se určitě nesmí stát, abychom zapomněli. Proto tedy historie.

Kdo teď bude povídat?

Tereza: Proč historie? Já jsem se pro historii rozhodla proto, že jsem přesvědčena, že historie vytváří národ a národ vytváří historii. Myslím, že historie je součástí života a často se i opakuje. Podle mne se musíme z historie poučit, abychom se vyvarovali chyb, které jsme v minulosti udělali a proto je historie pro národ i pro celý svět důležitá.

Alena: Já na to navážu. Já historii vlastně nestuduji, rozhodně nebude mým povoláním a zajímám se o ni protože každý z nás je produktem historie a tak má na nás vliv. Snad každý člověk občas zatoužil po tom, aby věděl, proč přemýšlí zrovna o určité věci a myslím, že historie i v tomhle má svoji roli a třeba hraje pro někoho větší, pro někoho menší, a pro mne odhalování takového toho tajemství, toho dávna je zajímavé.

Vy jste teď tady nasbírali a vlastně už po léta sbíráte velikou spoustu materiálu. Co bude nakonec výsledkem?

Jakub: Nevím, jestli mohu říkat „nakonec výsledkem“, protože tento projekt se neustále rozvíjí a přibaluje na sebe další věci a akce. Nicméně výstupem toho našeho letošního působení tady ve Vancouveru a i na východním pobřeží, kde působí další skupina, bude multimediální DVD, které bude sloužit jako oficiální pomůcka ministerstva školství při vyučování dějepisu, základů společenských věd a občanské výchovy na základních a středních školách. Náš produkt bude nabízen všem těmto školám.

Teď mi řekněte, jaký na vás udělal dojem Vancouver.

Alena (po krátkém odmlčení): Ztratila jsem slov, takže je vidět, že ten dojem byl opravdu velký. První a největší překvapení bylo to, že když někdo řekne „něco je odtud kousek“, tak to neznamená že je to dva bloky nebo pět bloků, ale že to znamená třeba sto kilometrů, což jsem si před tím nedokázala představit. Vancouver, to je souhra hory–oceán-příjemní lidé, je to zajímavé – já k tomu asi víc dodat nemohu.

Tereza: Na mne Vancouver udělal velmi hezký dojem. Vzhledem k tomu, že jsem na východě Kanady moc dlouho nebyla a nejdelší dobu jsem vlastně strávila tady, taky navíc strašně ráda sportuji a ty hory a oceán na mne udělaly veliký dojem. Vancouver je pro mne jedno z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděla.

Jakub: Při jednom z prvních interview nám někdo vyprávěl, jak sem přišel a viděl tady tu zátoku a hory, zkrátka celé panorama a hned mu bylo jasné, že tady je jeho domov. To jsem se trochu podivoval, nicméně teď, pár dní před naším odjezdem musím konstatovat, že kombinace hor a oceánu je velmi „nebezpečná“ Navíc se tady vyskytuje věc, kterou na východě Kanady postrádám a sice, že tady je ještě stále cítit taková kombinace divočiny, indiánské mystiky a espritu dálek, což jsem nikde jinde na světě neviděl.

A teď poslední otázka, taková žurnalistická. Co vzkážete členům Sdružení ve Vancouveru a okolí. Kdo se hlásí první?

Jakub: Já bych chtěl všem členům Sdružení moc a moc poděkovat za podporu, které se nám dostalo, musím říci, že vzhledem k tomu, že v projektu jsem od začátku, tak mohu posoudit, jak byly naše začátky velmi krušné v porovnání s tím, jaký „servis“ jsme měli tady, to nelze srovnávat. Chtěl bych moc poděkovat panu Zachovi za to, že nám tady pomáhal najít kontakty, a pomáhal nám s dopravou, chtěl vyjádřit díky našim ubytovatelům, konkrétně v mém případě to byla rodina Hejdánkových, díky patří i paní Stor(l)??zerové z Viktorie a paní Nohelové z Whistleru, se kterými jsme strávili moc pěkné weekends. Chtěl bych vzkázat členům Sdružení, aby pokračovali v tom, co dělají, a nenechali se odradit nedostatkem členů nebo účastníků na akcích. Myslím si, že vaše činnost je velice důležitá. Jako velmi zajímavá cesta se mi jeví účast na Evropských Festivalech a záležitostech, kde se spojuje více etnik, která si byla původně geograficky blízká.

Alena: Já bych dodala ke jménům rodinu Petříků a Macků, kteří nám velmi pomohli ubytováním a celkově nám dávali informace, které nám všechny moc pomohly. Členům Sdružení a vlastně všem Čechům tady na západě nebo dokonce i v celé Kanadě bych vzkázala, aby nezapomínali, odkud jsou. A i když se někteří cítí více jako Kanaďané než Češi, tak aby jejich děti věděly odkud pocházejí a uvědomovaly si svoje kořeny, češtinu a všechno ostatní.

Tereza: Já nemám více méně co dodat, takže také mockrát děkuji všem lidem, kteří nám tady pomáhali a se kterými jsme měli možnost dělat interview a slyšet jejich báječné příběhy. Vašim členům bych chtěla popřát, aby vám Sdružení vydrželo co nejdéle.

O projektu Neviditelné oběti komunismu se dovíte víc na http://kanada.gfxs.cz

Miloš Zach