Článek ze stránek Nového Domova (srpen 2009)

Studenti o své práci na projektu Neviditelné oběti komunismu

Mnozí z nás vědí, že projekt Neviditelné oběti komunismu se zrodil v roce 2003 na Gymnáziu F. X. Šaldy v Liberci, a že dodnes se mladí lidé zabývají vyhledáváním zajímavých osobností a aktivit v exilu za doby komunistické diktatury u nás doma. A tak cesta pracovního týmu profesorů a studentý z gymnázia do Kanady v roce 2003 dala vzniknout dokumentu o emigraci a exilu v Torontu, Ottawě a Montrealu. Tehdy si mladí lidé odvezli rozhovory s nejméně padesáti exulanty. V roce 2005/06 svojí prací pokryli téměř celé území Kanady s jejím západním pobřežím. Výstupem jejich práce byl 150 hodin trvající záznam rozhovorů s exulanty, dva videodokumenty, putovní výstava a sborník studentských prací k tématu emigrace do Kanady po roce 1948.

Projekt byl představen desítkám škol. Stal se významným doplňkem učebnic novodobé české historie, které tuto významnou část téměř obcházely. V době od 21. června do 9. července jsme v Torontu nanovo uvítali studenty téhož gymnázia. V čele týmu byl Jakub Hodboď, dnes student filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jehož jméno je s projektem spjato prakticky od prvopočátku.

Co vás nyní přivedlo nanovo do Kanady?

Tentokrát se budeme věnovat náboženství v exilu, dalším tématem e čtrnáctideník Nový Domov v historii let 1950-68 a třetím tématem je politická dimenze československého exilu v Kanadě.

Jak byla vaše dosavadní práce přijata doma?

Setkali jsme se s velkým ohlasem. Naše činnost byla zaštítěna předsedou Senátu dr. Přemyslem Sobotkou. Stejně tak, když projekt předvádíme mladým lidem, což je jeden ze smyslů naší práce, se setkáváme s upřímnou odezvou zájmu.

Vy sám jste neměl možnost ve svém životě setkat se s podmínkami komunismu, co osobně váš přimělo se této práci věnovat?

Ne, neměl, byly mi tři roky a matně si vybavuji, že byla revoluce... Ale zajímám se o politiku a historii, o dění, které je kolem mne. A tento projekt má přesah z historie do politiky současnosti a dotýká se vlastně každodenního dění v ČR.

Mohl byste vyjádřit, jak se česká společnost vyrovnává se svou minulostí?

Myslím si, že reflexe se rozhodně mění, jak se mění přehled o minulosti, jak se odkrývají nová fakta – někdy to jsou pro společnost věci velice bolestné, někdy to jsou věci očišťující a katalyzační.

Myslíte si, že lidé vašeho věku jsou schopni pochopit tehdejší podmínky?

Určitě to nebude pochopení plné, ale myslím si, že určitý obraz si dnešní člověk udělat může.

Ovlivňuje váš přístup k této práci politická situace, odráží se v ní?

Neřekl bych, že se odráží nějak výrazně. V průběhu šesti let nebylo až tak nesnadné získat podporu našemu snažení. Na projektu pracují dvě skupiny – odborná a veřejnost. Akademická obec se výrazně nemění. Mladí lidé přijímají projekt s nadšením v průběhu doby stejně.

Jaký pocit nejvíce za tu dobu, co na projektu pracujete ve vás převažuje?

Pro mě to jsou dva pocity: nacházím tady ryzí a neopakovatelný cit pro vlastenectví a patriotismus, který u nás tak často chybí, a který – si myslím, by našemu národu mohl dodat kuráže a mohl by nás silně posunout kupředu. A pak jsem tady získal hodně přátel, se kterými je velmi zajímavé se vidět a povídat si s nimi.

Svoje zaujetí pro věc vyjádřil nový nadšenec, student 2. ročníku gymnázia, Lukáš Hájek takto: "Když jsem se dozvěděl, že na našem gymnáziu existuje projekt, který dává možost zkoumat tolik životních příběhů a zárověň je dostat do povědomí ostatních, tak jsem neváhal a zapojil se také. Miluji historii a jsem rád, že jsem měl možnost se této práce zúčastnit. Že mohu doma ukázat, jak zajímavé periodikum zde vychází a jak tenkrát lidé za hranicemi žili a prožívali problémy ve staré domovině." Jitka Pecháčková nyní studuje ve 4. ročníku a k náladě mladých lidí vůči komunistické straně nyní před volbami v ČR uvedla: "To je docela těžká otázka – s ostatními mladými lidmi se moc o tom nebavíme, nedebatujeme o tom, koho budou volit. Ale musím říct, že jsem docela překvapená – protože jsou to normální lidé, se kterými dobře vycházíma máme podobné názory – že mnozí chtějí volit KSČM... já teda určitě ne."

V závěru poděkoval Jakub Hodboď zejména Lumíru Salivarovi, Radmile Locherové, Josefu Čermákovi za to, že jim umožňují návštěvy, a Masarykovu ústavu za vstřícnost.

Připravila Věra Kohoutová