Toronto 2009

Po výzkumu v australských městech Sydney, Melbourne a Canberra se opět vracíme zpět do kanadského Toronta, kde jsme celý náš výzkum před pěti lety započali. Přípravy týmu ve složení Kuba Hodboď, Jitka Pecháčková a Lukáš Hájek trvaly téměř celý rok a nyní nadchází jejich vyvrcholení. Tento rok je ovšem celý výjezd značně odlišný od let minulých – nevydáváme se totiž mapovat exil v širším měřítku pomocí natáčení rozhovorů s krajany, ale mezi emigranty vyrážíme každý s jasnou a konkrétní představou o podobě své práce. Kuba se soustředí na politickou dimenzi poúnorového exilu, Jitka plánuje výzkum role církve v Torontu a já se potom zaměřím na Nový Domov – exilové periodikum, které v Kanadě vychází pravidelně od roku 1950.

Do Německa jsme zamířili autem, ve kterém ale většina z nás upadla v tvrdý spánek po noci plné posledních příprav. Probudili jsme se až kousek před drážďanským letištěm, odkud odlétáme malým motorovým letadlem na letiště do Frankfurtu nad Mohanem. Zde nás čeká finální část cesty – samotný let do Ameriky. Opouštíme Evropu a stesk po domově vzápětí střídá nervozita, očekávání a radost z filmů v letadle.

V Torontu dosedáme po osmihodinovém letu unavení a s časovým posunem v zádech, ale před terminálem na nás již čeká odvoz. Seznamujeme se s naším prvním hostitelem a jeho americkým autem. Pan Mirko Janeček nás ubytoval nadmíru luxusně a my co nejdříve zalehli do postelí. Samotné Toronto musí ještě chvilku počkat. Nyní bydlíme v Mississauze, ve vesnici na západ od Toronta. Žije zde 700 000 obyvatel. S Jitkou jsme však – jako nováčci plní chuti poznávat – nevydrželi spát příliš dlouho. V šest hodin ráno jsme pilně podnikli procházku po okolí a obdivovali kanadské předměstí. Po snídani již přišla skutečná náplň našeho výjezdu. Vzhledem ke své minulosti novináře není divu, že pan Janeček má přímo ve sklepě tak rozsáhlý archiv. Nejvíce nadšen jsem byl asi já, neboť jsem zde našel mnoho velice cenných výtisků Nového Domova, které prý už nemají ani na Masaryktownu, kde redakce novin sídlí. S naším hostitelem jsme také natočili několik kusých rozhovorů, kdy nás pan Janeček opět udivoval svými vzpomínkami a vědomostmi spojenými s prací žurnalisty.

Po několika dnech jsme se pak přesunuli do Toronta. Velkoměsto nás přivítalo vskutku stylově. Z pohledů na špičky mrakodrapů nás nejednoho bolelo za krkem. V sedmimilionovém městě nám poskytl ubytování pan Lumír Salivar. Také on nám věnoval velkou pozornost, za což mu patří obrovský dík od celého týmu.

Z kanadské metropole jsme byli u vytržení. Den co den jsme se procházeli po nejdelší ulici světa – Yonge Street, po březích Ontaria a známém China Town. Kuba nám suploval zdatného průvodce a my jako správní turisté hltali každé slovo. Také užívat jsme si chtěli jako praví Kanaďané, a proto jsme se vypravili podpořit místní baseballový klub Blue Jays. Pro někoho se však hra i přes moje obhajování stala po hodině dosti nudnou, a tak jsme raději vyrazili na známou CN Tower. Dominantu Toronta jsme se vydali pokořit s blížícím se večerem, což se ukázalo jako skvělé načasování. Pohled na město se zapadajícím sluncem na obzoru nám zůstane ještě dlouho v paměti.

Svou pomoc nám opět poskytl i Josef Čermák, který nás přivítal v budovách University of Toronto. Možnost dělat rozhovor s panem Čermákem byla pro mě skutečně k nezaplacení. Díky svému osudu a skutkům jimiž pomohl ke krajanské integraci v Kanadě se pro mě stal člověkem, ke kterému chovám veliký respekt. Setkali jsme se take s paní Locherovou. Ta nás provedla nezapomenutelným National Ontario Museum a následně nás pozvala také na velmi příjemné posezení se svojí rodinou. Velmi rádi také vzpomínáme na paní Štaflovou, která nás přijala ve svém domě na příjemný oběd a o několik dní později jsme spolu s ní vyrazili na Toronto Islands. Všichni krajané se k nám chovali velice vlídně a pomohli nám ve všem, co jsme potřebovali.

Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít také výlet k Niagara Falls. Společníka nám dělala další dobrá duše našeho projektu, pan Ivo Sypták. Hukot padající vody nás provázel už několik posledních kilometrů na cestě k této atrakci. Z vodopádů jsme byli uchváceni. I na Kubovi, který zde byl již počtvrté, bylo vidět, že toto je něco zvláštního. Nahoře na promenádě, táhnoucí se vedle vodopádů, nás ochlazoval jemný deštík. Nám to ale nestačilo a protáhli jsme se frontou až na známou Maid of the Mist, což je projížďka na lodi až k padající vodní zdi. Dostali jsme nezbytné pláštěnky a vyjeli vstříc Niagaře. Ani jsme moc nezmokli.

Vydali jsme se také na Masaryktown, který byl 2. července spojen s výročím unikátního monumentu Znovuukřižovaný. Vznikl v dílně Josefa Randy a bylo tomu již dvacet let, co mohl zpatřit světlo světa. V rámci této akce se zde sešla většina osobností české emigrace v Torontu. Nechyběla paní Ottová, manželé Rydlovi nebo pan Waldauf. Uctění památky obětí komunismu proběhlo velice důstojně a opět nám všem ukázalo, jak důležité je v naší práci pokračovat. Byli jsme také vyzpovídání pro článek v Novém Domově a reportáž v místní televizi.

Po dvou týdnech Kuba odlétal na svou cestu po Spojených státech a my zůstali s Jitkou v Torontu odkázáni sami na sebe. Práci jsme však dokončili s předstihem, a tak jsme mohli posledních několika dní před odjezdem naplno využít. Volný čas jsme trávili na pláži, rozhovory byly natáčeny v kavárnách a věnovali jsme se také nakupování. Nenechali jsme si utéct ani návštěvu slavné Hockey Hall of Fame. Nezbytná byla fotografie se Stanley Cupem a pak již poslední večeře v Kanadě. Cítili jsme, že se blíží konec, ale oba jsme o tom tiše mlčeli.

Ve čtvrtek 9. července jsme se již pomalu sunuli letištní halou až k terminálu směr Düsseldorf. V letadle se ihned pokoušíme usnout, já ale spát nemůžu. Zažil jsem zde za ty tři týdny skvělé věci a poznal mnoho úžasných lidí. Od toho všeho nyní odcházím. Domů, ale daleko od Toronta. Poslední pohled z okénka letadla a nyní jsme již vysoko nad Atlantikem. Celý kanadský výjezd můžeme hodnotit velice kladně a setkání s našimi krajany nám dává novou zodpovědnost, kterou nyní pociťujeme k tomu, abychom o nich, neviditelných obětech komunismu, informovali veřejnost v České republice.

Lukáš Hájek